Stručný životopis

4.3. 2008

Narodil jsem se a vyrůstal v Jaroměři ve východních Čechách pod vlivem barokního sochařství B. M. Brauna. Od počátku svého života jsem se zajímal o přírodu, v desíti jsem chtěl být námořníkem a bohatě ilustroval své lodní denníky. Ve třinácti jsem chtěl být malířem a ve čtrnácti sochařem. Vystudoval jsem Střední průmyslovou školu kamenickou v Hořicích v Podkrkonoší a potom Akademii výtvarných umění v Praze v sochařské speciálce profesora Stanislava Hanzíka. Před tím jsem ale podnikl s přítelem čtrnáctidenní cestu do Říma a Florencie a navštívil sochaře Giacoma Manzú v Ardey, kde je velká sbírka jeho soch, kterou věnoval státu.

Stal jsem se vášnivým milovníkem Itálie a obdivovatelem italské renesance i moderního umění. V době komunistické diktatury byla ale mizivá naděje, že se do Itálie opět podívám. Přesto jsem studoval italštinu a italské umění v kulturním středisku italského státu v Praze. Můj sochařský názor se utvrzoval v cítění klasických hodnot pod vlivem místního baroka, odkazu Rodinova a silného vztahu k renesanci. Po převratu v roce 1989 jsem jezdil do Itálie v následujícím desítiletí každý rok, abych mohl hlouběji studovat antiku a renesanci.

V roce 1991 jsem se zúčastnil sochařského symposia v Adnetu u Solnohradu a odtud jsem se vydal stopem přes Alpy do Vicenzy a zpět. Jako stopař jsem se seznámil s donem Lucianem Bavieri z Pianora u Bologně a následovala přátelská spolupráce. Pro jeho kostel v Pianoru jsem vytesal reliéf se svatým Jakubem z portugalského mramoru. V té době se začal v Bologni stavět nový kostel Svatého Lukáše, kam jsem dodal reliéf s evangelistou z vápence na ambon a baptisterium z jednoho bloku trachytu se sedmi biblickými reliéfy na bocích.

Tou dobou jsem v Čechách vyhrál soutěž na bronzového koně v klusu v životní velikosti. Při studiu tohoto thematu se pro mne otevřel nádherný svět koní a jezdectví a já jsem si uvědomil, jaké možnosti poznání a sebepoznání má moderní člověk, pokud návrat k přírodě uskuteční jako jezdec. V pojetí mé filosofie to ale není jezdec sportovec. Je to jezdec na cestě rytmu, rovnováhy a slušnosti ve vztahu ke svému koni, kterého nepovažuje za tělocvičné nářadí, ale uctívá ho jako krásnou a oduševnělou bytost, tak, jako tomu bylo v naší staroslovanské minulosti. Jako sochař v námětu koně nalézám soulad proporcí starých Řeků, renesanční a barokní vznešenost i Rodinovu katedrálu v pohybu.

Nedělám tento námět jako žánr, ale ve smyslu hlubšího duchovního poznání světa. Život je pro mne zázrakem božské rovnováhy. (Například, kdyby nebylo měsíce, který vyvažuje sklon zemské osy, nebyl by na planetě život možný). Rovnováha je pro mne samo dobro, podmínka života. Ztráta rovnováhy přináší nemoc, šílenství a smrt. Všechna mistrovská díla umění stojí na dosažené rovnováze, každé poctivě myšlené umění o ni usiluje. Hudba i jezdectví tuto rovnováhu obsahují, zachází s ní a vyjadřují ji.

Petr Novák